Na papíře je to hororová schovávaná. Ve skutečnosti je to často psychologický souboj, ve kterém jedna strana nechce dýchat moc nahlas, ale zároveň chce vytvářet hluk, který zabijáka zavede na scestí, a druhá strana chce chystat pasti, barikádovat průchody a hledat svoji příležitost k útoku.

Někdy se partie odehrává téměř jako šachy nebo dáma. Obě strany si pečlivě chystají finální tah, uzavírají prostor, počítají možnosti a čekají, kdo udělá první chybu. Jindy je to naprosto sprostá naháněčka napříč mapou, kdy se vše hroutí rychleji než nervy posledního přeživšího. A právě v tom je Terrorscape silný. Umí nabídnout víc temp i víc druhů napětí.

Velkou devízou hry je, že jednotliví zabijáci nejsou jen jinak pojmenované varianty téhož. Někdo vám bude sedět okamžitě, jinému zabijákovi budete muset přijít na chuť. Jenže je potřeba uznat jednu důležitou věc: to, co který zabiják symbolizuje, dělá naprosto skvěle. Každý mění rytmus partie, tlak na přeživší i způsob, jakým se u stolu přemýšlí. A přesně to určuje, jak bude konkrétní partie vypadat. Začátek se může zdát pro přeživší procházka parkem, ale zabijáci se postupně zlepšují a s každým zamícháním jejich balíčku jim vzroste úroveň. Jedno je tak jisté. Ve chvíli, kdy necháte zabijáka dojít na poslední úroveň, bývá s vámi zpravidla ámen, i když jste ještě před chvílí měli pocit, že držítě otěže koně velmi pevně. Ukáže se totiž, že ten kůň už dávno zdechl, a vy jste se při pádu z něj udeřili do hlavy.